LANCIA Y 1,2 16V Elefantino Rosso

Lancia Y 16V  Elefantino Rosso

Rozhlédli jste se někdy v poslední době po parkovištích před supermarkety? Zaujalo vás to, co mně? Většina dnešní automobilové produkce je vyráběna a nakupována v 50 odstínech šedi. 80% automobilů, které vidíte jsou bílé, šedé, stříbrné nebo černé. A to máme ve zvyku říkat, jak byla dříve doba šedá. Nebyla. Alespoň v Itálii ne. Lancia vždy zaujímala ve strategii celého koncernu FIAT roli luxusnější značky a na jejích vozech to bylo znát. Na přelomu milénia byla paleta modelů této legendární automobilky tak bohatá, že dodnes zůstávám ve strnulém šoku, jak mohla skončit tam, kde je nyní. Paleta modelů sahala od pohyblivých nákupních tašek, až po honosné  a silné limuzíny typu Thema a následně Thesis.

Pojďme se dnes na jednu takovou mobilní nákupní tašku podívat zblízka. Lancia měla v kategorii kapesních vozů slušnou zkušenost a Lancia Y10 vytvořená v kooperaci s Autobianchi měla veliký komerční úspěch. Na jejím vrcholu stál model Y10 Turbo vybavený motorem o obsahu 1049 ccm dopovaným turbodmychadlem a vyladěným na cca 85 koní. Tato 790 kg vážící krabička na kolech byla schopna vyvinout maximální rychlost 180 km/hodinu. Na její úspěch se automobilka snažila navázat a v roce 1995 světu představila novou verzi pod typovým kódem 840. Paleta motorů byla omezená, jednalo se o maloobjemové čtyřválce s 8V rozvodem známé jako FIRE (Fully Integrated Robotized Engine). Tyto motory byly sdíleny v rámci koncernu a najdeme je u modelů jako například Fiat Punto. Krom slušného jízdního projevu se staly legendami nezdolnosti. Jejich nezničitelnost je pověstná. U 8V varianty k tomu přispívá i fakt, že pokud dojde k prasknutí rozvodového řemene, písty a ventily se nemají šanci dotknout. S nadsázkou tedy vyndáte z kapsy nový řemen, nasadíte a jede se dál. Geniální. Na pomyslném vrcholu nové Y se poté objevil 16V derivát s objemem 1242 ccm, který byl naladěn na 86 koní (po faceliftu na 80).

V Lancii se rozhodli, že modelem Y rozzáří všechna parkoviště a města, kterými se budou nové Y proplétat v rámci své každodenní služby. Jejich myšlenka se nesla v duchu maximální možné individualizace. Vznikla tak nevyčerpatelná možnost barevných kombinací. Zákazník si mohl vybírat mimo již tak pestré základní kombinace barev i ze speciálního vzorníku v rámci programu Kaleidos (fotografie originálního dobového vzorníku naleznete ve fotogalerii níže) který obsahoval více jak 100 barevných odstínů, které byly na showroomu klientovi předloženy jako lakované plíšky, které si mohl přiložit k barvám látky na potahy interiéru. Příplatek za barvy z tohoto vzorníku činil přibližně 300-500 euro. Dlužno zmínit, že přesto, že nová Lancia Y nebyla úplně levná nákupní taška, její úspěch byl obrovský a ve finále se prodalo více než 800.000 kusů za 8 let výroby (1995-2003).

Na samém vrcholu pyramidy se ocitly dvě exkluzivní verze, které odlišoval legendární symbol používaný u závodních Lancií dlouhá desetiletí. Symbol běžícího slona. Vznikly tak dvě verze označované jako Elefantino Blu v roce 1997 a Elefantino Rosso jako poslední v roce 1998. A právě symbol červeného běžícího slona byl vyhrazen pro nejsilnější variantu.

Přesto, že motor zůstal identický, tedy 1,2 16V s výkonem 63 kW, na voze proběhla celá řada úprav, která dokázala i s tak skromným výkonem z malé Y udělat velmi svižné, ale především velmi zábavné auto, které na klikatých silnicích dokázalo potrápit i výrazně silnější konkurenci. Klíčem k úspěchu byla v první řadě hmotnost pouhých 910 kg dle výbavy. Dalšími kroky byla speciálně upravená krátká pětistupňová převodovka, která v kombinaci s točivým 16V motorem dávala vozu pocitově výraznou dynamiku. Další změnou bylo snížení vozu o 2 cm a montáž silnějšího stabilizátoru. Papírové hodnoty neohromí, v dnešní době působí spíše směšně. Maximální rychlost 177 km/h a zrychlení na 100 km/h za 10,9 sekundy. Ale čísla a pocity jsou často dva velmi odlišné světy. To, co je zásadní je skutečnost, že onen skromný výkon necelých 90 koní dokáže agilní a tuhý podvozek kompletně přenést na asfalt. Vůz obouval z výroby nádherná antracitově lakovaná 15 palcová kola (brunito/ grigio Titanio) s pneumatikami šíře 195, což v té době v tomto segmentu opravdu nebylo běžné. Disky byly vyhrazeny pouze pro tuto specifickou variantu a na žádné jiné Y je nenajdete.

V exteriéru si jinak odlišností všimne pouze oko znalce. Pomineme-li nejmarkantnější znak jakým je již zmiňovaný emblém červeného slona, byly všechny tyto vozy odlišeny stříbřitě lakovanými kryty zpětných zrcátek bez ohledu na barvu karoserie. Jiná byla výplň mřížky v čelní masce ( podobně jako u Delty HF), jejíž rámeček nebyl chromovaný, ale v barvě karoserie.

V interiéru se designéři odvázali o chlup více. Sdružený přístrojový štít usazený ve středu palubní desky měl stříbrné pozadí a rudé podsvícení. Čtyřramenný volant byl obšitý kůži z prošíváním barevnou nití a stejně byla obšitá i hlavice řadící páky. Zásadním odlišujícím prvkem však bylo čalounění sedaček a dveří. To bylo v kombinaci tkaniny s barevnými potisky v červené či zelené barvě doplněné o alcantarové bočnice. Alcantarou byla obložena i část palubní desky. Provedení sedaček je nejen esteticky zajímavé, ale látka a alcantara jsou velmi příjemné na dotek a  navíc po nich v zatáčkách vaše tělo nejezdí sem a tam. Výbava vozu byla velmi bohatá a v segmentu zcela nebývalá. Mít jste tak mohli dva airbagy, klimatizaci, centrální zamykání, elektricky ovládaná okna i zrcátka nebo ovládání radia na volantu. Součástí výbavy bylo rovněž ABS. Dlužno zmínit, že vůz nebyl vůbec levný, jeho cenovka se odvíjela od výbavy. V roce 1998 stálo elefantino Rosso závratných 26 milionů lir. Při přepočtu na euro tak vycházela na cca 14.000 Euro (podotýkám, že kurs koruny k Euro byl šokujících 1:36,88 ! Tento ostrý prcek tak stál téměř 500.000 Korun).

Přesný počet vyrobených kusů není z veřejně dostupných zdrojů možné zjistit, ale už v době svého vzniku se jednalo spíše o okrajovou verzi kdy dominovaly levnější provedení se slabším motorem se 44 kW.

A jaká je situace dnes? Lancia Y se propadla v zapomnění. Na bazarech jich pár najdete, obvykle unavených, otlučených vozů, které věrně sloužily a díky nezdolnému motoru FIRE, který je drží při životě ještě místy dosluhují jako levné nenáročné přibližovadlo o které je nulový zájem.

A jak si stojí Elefantino Rosso? To už je jiný příběh. Když zavítáte na bazarové servery, budete v šoku, jak chabá nabídka vozů k mání na vás vyskočí. Kromě rodné Itálie se v celé Evropě na internetu za rok objeví tak 2 kusy ! Důvod je jednoduchý. Převážná většina aut už dosloužila a těch zbylých pár začalo být docela zajímavých pro fanoušky, kteří si je kupují spíše z nostalgie a vlastně trochu jako recesi. Ale díky tomu se je daří uchovat. Ceny zachovalých kusů s nájezdem do cca 150 000 km se pohybují okolo 3-4000 euro, Opravdu pěkné vozy s nájezdem pod 100.000 km pak ale klidně atakují 5-6000 euro. Pro mně osobně je tento vůz hlubokou vzpomínkou na časy, kdy jsem jako student jezdil o prázdninách do Itálie pracovat a mým jediným dopravním prostředkem bylo 30 let staré kolo bez přehazovačky. Bylo mi kolem 20 a pokaždé, když jsem na Elefantino Rosso narazil, šel jsem si jej prohlédnout a snil, jaké by to asi bylo s ním moci jezdit namísto pohybu na kole ve 40 stupňových vedrech. Vůz jsem měl celé ty dlouhé roky uložený někde hluboko v paměti. Dnes máte větší šanci zahlédnout Lamborghini Revuelto nežli tuto specifikaci lidového vozítka. Každé setkání je tak vlastně milou a úsměvnou vzpomínkou na časy, kdy zájem mladých kluků nebyly mobily, sociální sítě a play station, ale touha vlastnit malý automobil, který by jim dal pocit svobody pohybu, pocit dospělosti a zároveň odpovědnosti za něco, co je vaše a na čem vám skutečně záleží. Je to vzpomínka na dobu, kdy konzum a přehlcení nebylo na pořadu dne. Vzpomínka na dny, které já osobně stále více postrádám.

No a jak šel čas, sentiment začal tlačit víc a víc a já začal posledních pár let nahodile prohledávat evropské servery. Většina kusů na prodej byla ve velmi špatném stavu, matný lak, nájezdy nad 200.000 km. Vlastně nebylo vůbec z čeho vybírat. Byla to vlastně legračně paradoxní situace, kdy sehnat zachovalé Elefantino Rosso bylo těžší než sehnat cokoli jiného. Ale nakonec se podařilo.

Vůz, který vidíte na fotografiích měl dva majitele a má na tachometru pouhých 88.000 km! A to je skoro zázrak. Přesto, že některé drobnosti je nutné renovovat, celek je až neuvěřitelně zachovalý, původní lak, interiér bez jakéhokoli poškození, dokonce i alcantarová bočnice sedačky řidiče je v pořádku. Myslím, že cílovou skupinou jsou dnes muži ve věku okolo 45 let, kteří v době, kdy vůz debutoval měli čerstvé řidičáky a dnes pro ně vůz představuje vzpomínku. Ale hlavně to platí samozřejmě pro ty s italským pasem v kapse, kde má tento vůz dnes veliký nostalgický šarm. Věřím, že před 25 lety to byl skvělý vůz pro začátečníky, kteří se díky malému výkonu dokázali s agilním podvozkem naučit velmi dobře řídit. Jako vstupenka do světa silnějších aut naprosto skvělé a doporučeníhodné... Nejprve zkušenosti a pak výkon. Opačný postup, který vidíme u mladých řidičů často dnes je cestou do pekel.

A jaké je svezení dnes? Stejně zábavné jako dříve. Na jízdě vás zaujme agilita motoru, který se s naprostou samozřejmostí točí k omezovači, krátká dobře odstupňovaná převodovka a okamžité reakce na plyn. Vůz připomíná motokáru, kola v rozích karoserie, minimální převisy, lehký motor, který váží neskutečných 85 kg! Pokud jedete ve voze sami, budete v šoku, jak může být tak malé auto mrštné. To, co mně na něm baví nejvíce je, že k němu vlastně přistupujete bez jakýchkoli očekávání. Žádné technické rafinovanosti, žádné turbo, složitá konstrukční řešení, prostě nic. A pak jen zíráte, že k tomu, abyste se bavili a jízda se stala zážitkem nepotřebujete 300 koní a samosvorný diferenciál. Po hodině jízdy zastavíte, vystoupíte a jdete se na vůz znovu podívat, zda se vám to nezdálo. Najednou jej vidíte úplně jinak a máte pocit, že jste si pod pojmem jízdní zábava představovali něco úplně jiného. Staré přísloví říká, že v jednoduchosti je síla. A to zde platí bez výhrad.

Když jsem vůz po ose vezl z Německa, chtěl jsem v místech s neomezenou maximální rychlostí vyzkoušet, kam se rafička tachometru tohoto minivozu se skromným výkonem dostane. A nevěřil jsem svým očím, když překročila 180, 190 a zastavila se na 200km/hodinu, kdy se otáčkoměr dotočil do 6500/minutu ! Na skoro 30 let starou nákupní tašku neskutečné.

Ale to zásadní jsou klikaté silnice. Poprvé mě úplně šokovala přesnost a ostrost řízení. Při zkušební jízdě jsem v první zatáčce otočil volantem a vzal vnitřní okraj škarpy. Tak moc je řízení ostré- však je i jinak nakalibrované ve srovnání se základními verzemi. Pokud budete mít vůz na zvedáku, nelze přehlédnout tlustou tyč stabilizátoru, kterou byste spíše čekali na voze s 200 koňmi. V podstatě do zatáčky můžete vletět jako čert, dobrzdit před nájezdem a pak se jen nechat protáhnout zatáčkou v tempu, jaké vám váš pud sebezáchovy dovolí. Pokud na vůz obujete kvalitní gumy, jako třeba Toyo Proxes R888 R vytvoříte motokáru, které v utažených serpentinách máloco ujede. A to říkám zcela bez nadsázky nebo vlivem sentimentu. Motor, jako klasický maloobjemový 16 ventil potřebuje otáčky, pod 3500 žádnou slávu nečekejte, ale pokud budete držet otáčky mezi 4000-6000 odmění vás slušným tahem i příjemným zvukem. Brzdy si s vozem poradí i když vzadu jsou bubny. Váha je totiž odpověď na všechny otázky. 910 kg! Vlastně mě dlouho žádné auto tak nepřekvapilo. Možná právě proto, že jsem toho mnoho nečekal a výsledek očekávání předčil ve všech směrech.

Pokud máte volné místo v garáži, chuť se za málo peněz dobře pobavit a narazíte na hezký servisovaný kus, doporučuji 2x neváhat. A na co si dát pozor? Jak už jsem zmínil, servis je to zásadní. Motor trápila často těsnění pod hlavou, pozor na nefunkční termostat a topení. Jinak pravidelná výměna oleje a rozvodového řemene je na rozdíl od verze s osmiventilovým rozvodem zcela zásadní. Zbytek je vcelku jednoduchá a dostupná technika. S ohledem na to, že verze Elefantino Rosso vychází z běžné Y, náhradní díly až na některé specifické drobnosti není problém sehnat a to za rozumné peníze. V roce 2000 proběhal mírná modernizace , která se dotkla i verze Elefantino Rosso. V exteriéru se změnil tvar nárazníků, uvnitř došlo k mírné úpravě přístrojového štítu a sedaček. Bylo možné si objednat i boční airbagy, což bylo na tuto kategorii vozu nevídané. Za mně osobně je verze do roku 2000 hezčí. Změna přední masky ( zmizel charakteristický prolis a kulaté mlhovky) vozu vzala onu designovou hravost a působila, jako kdyby byly převzaty z vozu o třídu většího, což bylo poněkud v kontrastu s celkovým rozměrem minivozu s pouhými 372 cm délky. A navíc došlo k poklesu výkonu na 80koní.

A na závěr vám prozradím jednu "drobnost". Čí designérský podpis toto nezaměnitelné a charismatické miniauto nese? Ano, sám Enrico Fumia ! Když jste nadaní, stačí vám 3,7m délky a dokážete jim vdechnout neopakovatelnou individualitu. Děkujeme...

Fotografie: Filip Hron 2026