Můj příběh.....

Láska k Itálii a italským vozům je něco, co v sobě buď máte nebo ne.  Italské vozy jsou velmi specifickou skupinou strojů s nezaměnitelným charakterem.  A právě charakter je to, co velké části dnešních, ale i starších vozů chybí. Italové vždy dokázali svým automobilům vtisknout osobitý styl, pokroková, často nadčasová technická řešení a jejich majitelům dát, i když často za cenu jistých ústupků, něco navíc. Něco, co je odlišuje. Uvědomím si to vždy, když řídím Alfu Romeo a s protijedoucím řidičem se pozdravíme probliknutím. To je gesto, které vydá za všechna slova...

Můj motoristický příběh se odstartoval velmi záhy. Již při oslavě svých 2. narozenin třímám v ruce model italské výroby Ferrari Daytona a opodál leží závodní  Ferrari 308 GTB4 Turbo. To, jakou roli v mém životě automobily hrají dokládá i skutečnost, že oba modely jsou stále naživu. Ostřejší kontury vše získalo v roce 1990, kdy jsem s rodiči jako malý kluk poprvé po revoluci vyjel autobusem na zájezd k moři do Itálie. A právě tady jsem poprvé zaregistroval všechna ta auta, která u nás v té době nejezdila. Všude na ulicích stály Alfetty, Giulietty, Fiaty 131, nové Alfy 75, ale v té době i už svůj první život dosluhující Giulie Super, GT Junior či Lancie Fulvie a všudypřítomné Fiaty 500 často v závodních verzích Abarth se zvednutými kryty motoru a dvojitými karburátory Weber, jejichž zvuk mi utkvěl stejně, jako vůně spáleného ricinového oleje. Vůně, kterou dnes už nemáte nikde šanci ucítit. Oko a mozek dítěte vnímá úplně jinak než dospělí a všechna ta auta zůstala dlouhé roky někde hluboko ukrytá. Až v roce 2009 vše začalo doopravdy zakoupením Fiatu 125 Special se 100 koňovým motorem a jeho opravami. Pak už byl jen malý krok k Alfě Romeo Spider Veloce a poté už vše začalo nabírat rychlý sled. Nebylo to vždy jen o autech samotných, ale vášní se časem stalo i hledání literatury, návodů, shánění dílů, dobových kol atd.

Přesto, že mé civilní povolání nemá s automobilovou problematikou vůbec nic společného (a nebo právě proto...) jsem v lásce k italským vozům a všemu, co s nimi souvisí našel něco neopakovatelného. Cesta to nebyla vždy snadná, často provázená prohrami, velikými ústupky i zklamáním, ale možná právě díky nim se nakonec stala cestou životní. Jak to tak už někdy bývá...

A tak, jako si někdo jde večer zaběhat, jiný na fotbal, já se jdu posadit do garáže a nasávat atmosféru časů, které už se nikdy nevrátí. Pokaždé, když se posadím do staré Alfy, nasaji specifickou vůni a sevřu volant v dlaních, přemýšlím, kdo všechno jí řídil přede mnou, jaký život žila, na jakých místech byla a co vše má za sebou. A jsem si zároveň vědom neochvějné pomíjivosti a faktu, že jednou se i já stanu pouze jedním z těch, kteří s ní strávili svůj čas...   

Tyto stránky jsou mým poděkováním italským vozům i proto, že mi v životě mnohokrát pomohly překonat nelehké situace.

Filip Hron

Stránky, které si prohlížíte si nemohou klást za cíl  konkurovat zavedeným profesionálům, blogerům či novinářům. Jsou spíše amatérskou snahou se  podělit o emoce a obdiv k technice se stejně smýšlejícími lidmi.